Buchlovice

Buchlovice a okolí

            Městečko Buchlovice s dvěma a půl tisíci obyvateli leží v malebném údolí v předhůří nevysokého pohoří moravských Chřibů. Nezapomenutelný výraz mu dává především charakteristický horizont s trojvrším Buchlova, Modly a Holého kopce. V minulosti, výhradně listnaté okolní lesy, se během posledních desetiletí proměnily ve smíšené, jak je známe dnes.

            Zdejší krajina nebyla nikdy na úrodu zvlášť bohatá. Daří se ovocnictví a na příznivých svazích pěstování vinné révy, jejíž symbol objevujeme spolu s dubovými ratolestmi na vybledlých obecních razítkách a dochovaných pečetích. Sami pěstitelé a znalci vám poví, že naše víno sice nevyniká přemírou sladkosti, jak je tomu v rovinatějších oblastech Moravského Slovácka, ale o to je prý veselejší.

            Místa pod Buchlovem se už v dávných dobách zalíbila lovcům mamutů v mladším paleolitu, o nichž vypovídají četné nálezy pazourkové industrie. Podhorský ráz vyhovoval našim prvním neolitickým zemědělcům, žijícím při zátočinách potoka, protékajícího napříč obcí. Citelné stopy po lidech slezskoplatěnického období pozorujeme na temeni Holého kopce, obtočeného místy až sedmimetrovými náspy v délce kolem dvou kilometrů. Tajemstvím obestření Keltové, mající své hradisko na vrchu Modle, zanechali terasovitá valová opevnění s domnělými kultovními pískovcovými útvary. S krajem pod Buchlovem zůstává úzce spjato celé velkomoravské období. Vedle Starého Města-Veligradu, Sadů a Modré známe i významnou lokalitu na hoře sv. Klimenta u Osvětiman, místo možného působení věrozvěsta a prvního moravského arcibiskupa sv. Metoděje.

            Pravděpodobně nikdy se nedovíme, kdy a kým byly Buchlovice založeny. Nejstarší písemná zpráva, vztahující se k obci, je v listině krále Přemysla I. Otakara z roku 1202, která uvádí na dolní tvrzi jistého Smila z Buchlovic. Během postupujících let zůstávají zdejší pozemky a usedlosti v držení několika majitelů. V první polovině 16. století získávají obec Žerotínové. Od těchto časů již sdílí stejné osudy s hradem Buchlovem. Koupí panství Janem Ždánským se dostává do područí vlivného vladyckého, později rytířského rodu, jež tu dodnes zanechal plody svého snažení. Onen hluboce českobratrsky založený rod střídají katoličtí páni z Petřvaldu a od počátku 19. století říšská hrabata Berchtoldové. 20. května roku 1805 byly Buchlovice povýšeny na městečko dekretem císaře Františka I. a povoleny jim čtyři výroční trhy.

            Odvěký střed obce vytváří náměstí, jehož nynější podobu získalo až v novověku. Uprostřed se vypíná štíhlý mariánský sloup, dílo sochaře Leopolda Dohnala z roku 1892. Restaurace Záložna vznikla počátkem 20. století jako sídlo tehdy na vesnicích oblíbené Občanské záložny, u jejíhož zrodu stál zdejší kněz P. Josef Dvořák. V místě obecního úřadu a nové tržnice stávala středověká dolní tvrz, přeměněná na hospodářský dvůr a pivovar, připomínaný roku 1595. Později bychom zde našli vyhlášenou palírnu a výrobnu likérů firmy Reich. To všechno vzala voda věků, jakož i buchlovickou horní tvrz v kdysi samostatné osadě Helštýn.

            Neodmyslitelnou obecní součástí je bezesporu zámecký areál se zahradou. Romantická pověst vypráví, že jej nechal vystavět Jan Dětřich z Petřvaldu pro churavou choť, Anežku Eleonoru, zvyklou na prosluněná italská sídla namísto chladných zdí hradu Buchlova. Kdo ví? Překrásná barokní vila vznikla počátkem 18. století, aby se stala doslova architektonickou perlou rázovitého Slovácka. Dolní, reprezentační část získala konečnou podobu až v našem století. Horní Flora sloužila hospodářským a vrchnostenským účelům. U centrální kašny na čestném dvoře mezi oběma trakty narazíte zcela určitě na šedavé pávice a pyšné pestrobarevné pávy, odvěký rodový symbol zakladatelů zámku. Bohatý interiér skrývá nespočet historických vzácností v podobě cenných kusů nábytku, obrazů, knih a dalších předmětů uměnímilovného panstva. Návštěvníci obdivují středový oválný sál s nástropními freskami, vztahujícími se k založení zámku. V jednom ze dvou koutových kabinetů se v roce 1908 konala tajná diplomatická schůzka ministrů zahraničí Rakouska-Uherska a Ruska, sprostředkovaná velvyslancem Leopoldem II. Berchtoldem, majitelem zámku, která posléze vyústila v anexi Bosny a Hercegoviny. Z obytného přízemí dolního zámku vyniká salla terena, jejíž plochou klenbu pokrývá štuková dekorace s mytologickými náměty a stěny pak tradiční mozaika. Tato chladivá prostora bývá přístupná přímo ze zahrady a mnozí ji znají z každoročních kulturních podniků v přilehlém sklepení, které převážně pořádá místní folklorní studio. Veselá nálada, lidové písničky a dobré víno spojují všechny přítomné, jež se vždy nad ránem jen neradi loučí.

            Buchlovická zahrada představuje jednu z našich nejvýznamnějších památek historické zeleně a náleží k reprezentativní zámecké architektuře. Vznikla souběžně s výstavbou šlechtického sídla počátkem 18. století a citlivě využívá svažujícího se terénu k protékajícímu potoku. K jejímu podstatnému rozšíření došlo až za Berchtoldů. Na nových plochách se zrodila symbióza krajinářského parku anglického typu s francouzskou střihanou částí. Živou kompozici dotváří prostorná travnatá území se skupinkami jehličnanů a listnáčů. O obohacení dendrologického zahradního rozrůznění se zasloužili Leopold I., Bedřich Všemír a další příslušníci posledně jmenovaného šlechtického rodu. Po roce 1900 došlo k novému rozšíření parku, dosahujícímu rozlohy bezmála devatenácti hektarů. Z architektonického hlediska se na sadových úpravách podíleli především Dominik Fey, Bedřich Henne a Josef Valík. Procházkou minete kašny, dekorativní vázy a skulptury s oslavným obeliskem, uzavírajícím pohledovou část od zámecké budovy k severovýchodu. Pár soch v nadživotní velikosti představuje moravské věrozvěsty sv. Cyrila a Metoděje od barokního umělce Ondřeje Zahnera, pocházející z někdejší výzdoby brněnského Petrova.

            V nejzazších zahradních partiích v objektu bývalých koníren bývá prezentovaná půvabná sbírka téměř tisíce druhů fuchsií. Zhlédnutí této světové kolekce je ojedinělou příležitostí k bližšímu poznání původem jihoamerické květiny, která se k nám dostala teprve v polovině 19. století. Prostory tzv. Štítu s příjemným posezením u fuchsií, případně u krbu, bývají využívány jako výstavní síně a již několik let se zde odehrávají tradiční svatomartinské hodové zábavy. Buchlovický kroj sice nevyniká vyjímečnou zdobností, ale upoutá právě svou prostou krásou, snoubící se odedávna s tvrdšími podmínkami kraje a jeho pracovitého lidu.

            Katolický farní kostel sv. Martina je doložen už ve středověku ze záznamů v zemských deskách k roku 1398. Stavba současného barokního kostela však byla dokončena až roku 1644 Milotou ze Zástřizl a téhož roku vysvěcena olomouckým světícím biskupem Karasem. K podstatnému rozšíření stavby došlo počátkem 20. let našeho století a následovalo nové vysvěcení tentokrát samotným arcibiskupem Stojanem. Interiér zdobí dvanáct  rozměrných pláten významného řádového umělce Ignáce Raaba, působícího na Velehradě, zatímco oltářní obraz je dílem akademického malíře Karla Žádníka dle van Dyckova originálu a představuje výjev ze života sv. Martina, patrona kostela. Po stranách naleznete kamenné náhrobky českobratrských majitelů panství, přenesených ze zrušené kaple sv. Alžběty.

            Naproti kostela stojí farní budova z druhé poloviny 17. století. V jejích zdech přebýval na přelomu 18. a 19. století P. Šimon Hausner, autor první buchlovické kroniky Hausneriany, psané v latině a roku 1885 zde zemřel výtečný národovec, vlastenec, kněz a pedagog P. Josef Dvořák, mimo jiné spoluzakladatel prvního českého gymnázia v Uherském Hradišti. Buchlovická fara se stala na dlouhá desetiletí domovem významného grafika a malíře P. Arnošta Hrabala. Nedaleké sousoší sv. Petra a Pavla náleží k vzpomínaným sochám sv. Cyrila a Metoděje v zámeckém parku.

            Cestou mezi obecnou školou a zahradou přijdeme k starobylému objektu dávného sboru jednoty bratrské, postavenému v první polovině 16. století. Většina obyvatel obce se v té době klonila k českobratrskému vyznání stejně jako příslušná vrchnost a patronové kostela. Ke sboru patřila bratrská škola, jejíž žáci se neučili jenom božímu slovu, čtení a psaní, ale i polním pracem a roubování stromů v přilehlé zahradě. Ze spleti dějin se vynořuje jméno nejstaršího zdejšího kazatele Pavla Roštínského a posledního pikartského správce, Dačického. Poté kostel za dramatických okolností převzala katolická církev, zasvětivší jej sv. Alžbětě. S výstavbou nového farního chrámu sv. Martina však nadobro ztratil význam. Téměř dvě století sloužil jako skladiště, sýpka, dokonce krátce coby prachárna a v současnosti byl upraven na smuteční obřadní síň.

            V samotném městečku a nejbližším okolí upoutá pozornost na třicet drobných církevních památek,  dotvářejících jeho malebný kolorit. Boží muka u hřbitova a na Zahradách vznikla v 18. století stejně jako kaplička sv. Vendelína - patrona dobytka - v Lúčkách. Kamenný kříž u ohradní zdi farního kostela připomíná několikerý pobyt francouzského vojska v obci počátkem minulého století, na paměť jejichž odchodu byl obyvateli vztyčen. Od pískovcového kříže z roku 1784 na rozhraní polních tratí Staré a Nové hory se naskýtá za příznivého počasí překrásný panoramatický pohled na buchlovické údolí a velkou část hradišťského Slovácka. Opačnou stranu vyplňuje Buchlov, Barborka a Holý kopec. Léty sešlá památka ožila nedávno provedenou rekonstrukcí. Původní kamenné ukončení nahradila bronzová stylistika kříže s trnovou korunou, vyšlá z dílny velehradského sochaře Otmara Olivy.